Pokud společník poskytne své vlastní společnosti plnění spočívající v tom, že společník společnosti poskytuje v rámci své samostatné výdělečné činnosti služby, zboží či jiná podobná plnění, která vedle toho, že je poskytuje pro společnost, poskytuje též jiným osobám za obdobných podmínek, pak se jedná o běžný dodavatelsko-odběratelský vztah a není důvod k posouzení příjmů společníka jako příjmů ze závislé činnosti. V dané situaci se jednalo o poskytnutí zeměměřičských prací společníkem pro společnost.

Judikát dokládá, že provize je pro účely ZDP započítávána do hodnoty stravenky a tak je také posuzována i pro účely daňově účinných nákladů. To všechno přesto, že pro účely účetnictví se ceniny oceňují pořizovací cenou a hodnota provize do jejich hodnoty nevstupuje. NSS konstatuje, že povaha stravenek z hlediska účetního není relevantní pro účely ZDP, který náklady na stravování řeší odlišným způsobem.

Hlavní závěry jsou tyto:

– pro účely ZDP není možné podnájemcem, který provedl TZ na podnajatém majetku, uplatňovat daňové odpisy. Odpisy jsou umožněny pouze nájemci nebo uživateli najatého majetku za podmínek § 28 odst. 3 ZDP.
– při realizaci TZ podnájemcem, které nebude nikým dalším hrazeno, nevzniká zdanitelný příjem nájemci, ale vlastníkovi majetku a to právě v případě, kdy vlastník majetku TZ podnajatého majetku podnájemci neuhradí. Tato transakce nebude mít dopad na nájemce.
– při ukončení nájmu podnájemce vyřadí TZ, z kterého nedostal od nikoho náhradu, jako daňově neúčinný náklad.
– v případě subleasingu se jedná o nájemní vztah, nikoliv o podnájem, proto TZ realizované nájemcem je možné, po udělení souhlasu nájemce, daňově odpisovat uživatelem, který není smluvním partnerem LS. Při předčasném ukončení leasingu ze strany uživatele, se pozice podnájemce do minulosti nemění.

– pokud dojde ke zvýšení spoluvlastnického podílu (například na budově) o další část (zvýšení z původní poloviny na tři čtvrtiny), odpisuje se každá část samostatně, přičemž nedochází k pokračování v odpisování původního vlastníka (s výjimkou právního nástupnictví)

– pokud se nejedná o spojené osoby, je možné tvořit k pohledávce z titulu náhrady škody zákonnou opravnou položku
– okamžikem vzniku pohledávky a datem účetního případu je nabytí právní moci rozhodnutí (například trestního příkazu), kterým se poškozenému přiznání nárok na náhradu škody, pokud nevznikne prokazatelně dříve (například přiznáním viníka). Pokud není v soudním rozhodnutí výslovně stanoveno jinak, považuje se den nabytí právní moci soudního rozhodnutí zároveň za sjednanou lhůtu splatnosti, která je pro tvorbu zákonné opravné položky zásadní.

V případě přechodu fyzické osoby z daňové evidence na účetnictví dochází ke zvýšení základu daně o hodnotu neuhrazených pohledávek. Tyto pak přecházejí do účetnictví a není možné k nim tvořit zákonné opravné položky, neboť o jejich vzniku nebylo účtováno do výnosů. Toto platí i v případě pohledávky nabyté postoupením.

Aby bylo možné k pohledávce kryté splatným závazkem (a to závazkem i v nižší hodnotě), je nutné, aby věřitel nejprve provedl vzájemný zápočet a poté může ke „zbývající“ hodnotě pohledávky tvořit zákonné opravné položky.

Ze stanovisek GFŘ vyplývá:

– ustanovení § 6 odst. 9 písm. l) ZDP není možné aplikovat na studenty vysokých škol,
– tyto příjmy z odborné praxe vysokoškoláků podléhají zdanění jako příjmy ze závislé činnosti,
– naopak od daně osvobozeny jsou příjmy žáků středních škol z praktického vyučování a studentů vyšších odborných škol z odborné praxe.

V daném případě je třeba rozlišit dvě situace:
1) Stížnost směřuje proti výzvě jako takové – takovou nelze podat, neboť zpochybňuje rozhodnutí jako takové, stížnost není určena k likvidaci nezákonných rozhodnutí
2) Stížnost směřuje proti tomu, že pochybnosti správce daně jsou vymezeny nedostatečným způsobem – takovou lze považovat za přípustnou. Nápravným opatřením však nebude zrušení výzvy, ale její upřesnění a odstranění nedostatků.

Za stávajícího ustanovení § 24 odst. 2 písm. zt) ZPD není možné paušální výdaje na dopravu aplikovat na vozidla v režimu finančního leasingu, stejně tak není možné paušální výdaj na dopravu aplikovat na vypůjčitele a to ani v případě zajišťovacího převodu práv s následnou výpůjčkou.

Stejně tak by nebylo možné u vypůjčitele uplatňovat náhrady za spotřebované pohonné hmoty u zahraničních pracovních cest v případě, kdy skutečné náklady není možné prokázat a to s použitím tuzemských cen PHM.

V případě bezúročné zápůjčky společníka do obchodní korporace či družstevníka do družstva nejde u obchodní korporace o bezúplatný příjem, který by měl vést ke zvýšení základu daně na straně obchodní korporace či družstva. Jedná se tedy o praktickou aplikaci dávného judikátu NSS čj. 1 Afs 106/2004 – 57 ze dne 28.04.2005 pro účely daně darovací. Podstata tohoto judikátu se tedy aplikuje i nyní do daně z příjmů.

V případě ručení společníka za obchodní korporaci a družstevníka za družstvo nevzniká bezúplatný příjem, který by měl vést ke zvýšení základu daně na straně obchodní korporace či družstva.